Peníze a úrok

Odkudpak se berou peníze? Dovolte mi zde kacířskou poznámku – domníváte se snad, že peníze rostou na stromech nebo na poli, můžete je snad vytěžit v dolech nebo vám je snad po dostatečně dlouhé hypnóze nadojí kráva Milka? Pochybuji, že něčemu takovému věříte. Proč je ale potom tak snadné uvěřit tvrzení, že se peníze „tak nějak „množí“ samy od sebe?

Jisté je, že peníze se musí vytvořit a pro jejich vytvoření je třeba nastavit v rámci systému nějaká pravidla. Stávající systém tato pravidla nastavil prostřednictvím bankovního systému frakčních rezerv, v němž dochází k multiplikaci vkladů, v závislosti na výši povinné rezervy, a to až do výše 50 násobku původního vkladu (u nás, povinná rezerva je 2%).  Není divu, že se takové penize označují jako "fiat". Jak to funguje v praxi? Předpokládajme výchozí vklad 100 000 Kč:

A takto to jde stále dokola, až se celková částka „rezervy“ rovná původnímu vkladu ve výši 100 000,- Kč. Tato skutečnost nastane, když celková emise „nových“ peněz v oběhu dosáhne 50 násobku původního vkladu, čili hodnoty 5 000 000 korun.
Ze 100 000 udělat 5 000 000? No nekupte to…

Myslím, že toto snad ani podrobnější výklad nepotřebuje… Domnívám se, že je nyní dostatečně zřejmé, proč tento alternativní návrh od tohoto způsobu emise peněz do systému „utíká o sto šest“ pryč a zavádí zcela jiné způsoby emise peněz do systému, jak níže uvidíte.

S penězi je těsně svázán pojem ­ „úrok“. Pojem úroku zcela jasně dokládá nesmyslnost lidského konání, když úrok považuje za „pochopitelnou odměnu“ investorovi, že byl ochoten půjčit své peníze někomu jinému. Je to přesně v intencích dogmatického klišé, že „peníze dělají peníze“. Málokdo se však zamýšlí nad tím, jaký je dopad úroku na společnost jako takovou. Úrok je totiž zcela ideálním nástrojem postupného zotročení nejen jednotlivců ve společnosti, ale I společností jako celku a to tím snadněji, čím rychleji se zbavujeme schopnosti myslet, používat rozum. Tím snadněji a rychleji, čím silněji vyznáváme kult zlatého telete, což v nás zeslabuje morální vazby a instinkty k vnímání sebezáchovy nejen jedince, ale i společnosti. Většina přijímá jako fakt, že dnešní systém je postaven na dluhu, peníze se do oběhu tedy dostávají prostřednictvím půjček a je tedy zcela logické, že za půjčky se platí úrok. Kolik jedinců z té většiny se však zároveň pozastaví nad tím, že půjčkou se do oběhu vnáší pouze jistina, která nekryje hodnotu požadovaného úroku? Dopad je zcela zřejmý, splatit úrok je možné jen za určitých podmínek v systému a pokud takové podmínky nejsou, potom úrok není možné splatit, protože v systému není dost peněz na to, aby to objektivně možné bylo. Toto totiž velice těsně souvisí s v úvodu uvedeným citátem pana Rotschilda. Ten, kdo ovládá měnu, ovládá i přísun peněz do oběhu a tím ovládá i rychlost a volnost cirkulace peněz v systému. Kdykoliv se ten, kdo měnu ovládá, rozhodne přibrzdit cirkulaci peněz v systému – vyvolá finanční krizi, jejímž projevem je ztráta možnosti nejen splácet půjčky, ale i nemožnost splatit úrok a zároveň to vyvolává i krizi hospodářskou, protože podniky nejsou schopny produkovat, občané nejsou schopni nakupovat atd. Jedině neinformovaný člověk může připustit, aby měnu a tím i cirkulaci peněz v systému ovládal kdokoliv jiný, než sama společnost. Chápu, že moje slova na téma úrok budou mít na někoho podobný dopad jako červený hadr, vlající před očima býka.

Předpokládejme tedy, že máme v oběhu nějaké množství peněz MP. Banka poskytne do ekonomiky půjčku P. Množství peněz v oběhu se zvýší na MP + P. Půjčka je ovšem zatížena úrokem U. Ve chvíli, kdy je půjčka splacena a zároveň je splacen i úrok, je množství peněz v oběhu vyjádřené vztahem MP+P­P­U= MP­U. Poskytnutím další půjčky se po jejím splacení objem disponibilních peněž opět sníží o zaplacené úroky. A tak to jde pořád dokola, a snižující se peněžní zásoba zvyšuje potřebu dalších půjček, ale ty opět splácením úroku z nich dale zmenšují objem peněz v oběhu. Ještě se divíte, že jsou všíchni beznadějně zadlužení?

Aby to nebylo tak jednoduché, je třeba si uvědomit, že banka vybraný úrok použije také na úhradu svých nákladů (mzdy zaměstnanců, daně), skrze něž se část úroku vrací do oběhu. Zůstane jí však zisk, o kterém ona sama rozhoduje, jak s ním naloží. Banka svůj zisk nemusí reinvestovat nazpět do oběhu, ale může svůj zisk vyvést za hranice nebo investovat díky globalizaci kdekoliv jinde ve světě. Dopad na původní ekonomiku je zřejmý – úbytek peněz v oběhu.

Co je též evidentní, i kdyby banka svůj zisk reinvestovala do původní ekonomiky? Po určitém čase, v závislosti na výši úroků, se budou v oběhu nacházet pouze peníze, které vlastní banka. I kdyby na počátku cirkulovaly v ekonomice peníze vlastněné společností, po čase se vlastníkem všech peněz stane banka. Jak myslíte že to trvalo dlouho u nás, když úroky z půjček dosahovaly na počátku transformace výši až 24% ročně? PENÍZE = MOC – je to dostatečný důvod pro to, aby ekonomika společnosti byla postavena na úroku rovném NULE a zároveň aby měna společnosti byla ve vlastnictví společnosti?

"Stát je špatný hospodář..." to je dalším dogmatem určité skupiny ekonomických odborníků, které nazývám odborným výrazem „tržní komsomolci“. Jsou to jedinci, kteří nazírání na ekonomii jako takovou dovádějí až k takové dokonalosti, kdy je třeba zcela eliminovat funkci mozku, aby jedinec mohl čistě „věřit“ tomu, co je mu předkládáno a nemusel se zabývat nějakým myšlenkovým balastem, jestli je to správné či nikoliv. Důvod tohoto tvrzení je jasný, má dokladovat, že co je státní, nefunguje, co je privátní, funguje velmi efektivně. Tak si dovolme tu volnost a použijme mozek při analýze tohoto tvrzení.

Státní majetek je spravován konkrétními osobami (ředitel, generální ředitel...), jmenovanými konkrétními osobami (ministr, hejtman, starosta obce ...). Je evidentní, že pokud je tento majetek ve státním vlastnictví spravován konkrétními osobami, které nedokáží zajistit vysokou efektivitu spravování státního majetku, měly by být odvolány. Pokud by odvolány z funkce nebyly, měly by být odvolány ze svých funkcí i ty osoby, které odvolání neschopných nerealizovaly, ač to bylo v jejich kompetenci. Pokud by správně fungoval právní režim ve společnosti, jelikož „odpovědnost za správu cizího majetku“ je dána zákonem, potom neefektivnost správy státního majetku by musela být postihována cíleně a velice efektivně. Že tomu tak není, není vina státu, ale zase konkrétních osob, které neplní svoji povinnost a tím nás všechny okrádají a poškozují.

Pokud si uvědomíte, že i privátní společnosti (s.r.o., a.s., různé fondy, nadace atd) jsou spravovány také konkrétními osobami, které nemusí být (většinou ani nejsou) vlastníky dané společnosti, ale jsou vlastníky najímání, aby společnost řídili, zjistíte, že při správě státního majetku a správě privátního majetku jde o zcela totožný proces. Jediný rozdíl je v tom, že správce (ředitele) soukromé společnosti jmenuje do funkce vlastník této společnosti, kdežto v případě státu ho jmenuje volený zástupce lidu. Pokud je volený zástupce lidu zároveň „tržním komsomolcem“, potom je to kombinace pro společnost „vražedná“ a zcela jistě z jeho úst uslyšíte, že „stát je špatný hospodář“ a bude evidentní, že tento jedinec považuje za zcela normální a dokonce i legální, že jím jmenované osoby budou státní majetek spravovat špatně, budou jej tunelovat a jiným způsobem, například skrze cílené poškozování následně levně privatizovat.

Dokud si toto jasně neuvědomíme jako voliči a „spolumajitelé“ naší společnosti, do té doby nás budou různí „tržní komsomolci“ ohlupovat svými primitivními postoji a zároveň nás při tom budou připravovat o celospolečenský majetek a zhoršovat naši životní úroveň. Jaká je morální integrita těchto jedinců je asi zřejmé. Zřejmý však není už důvod, proč si je tak rádi volíme do svého čela.